3. kapitola | Čarodějčina pomsta

Pár slov úvodem

Třetí kapitola Čarodějčiny pomsty je konečně na světě. Velmi ráda bych poděkovala slečně ArtiiS, která mi dělala betu a upozornila mě na podivnost jedné časti, kteroužto jsem její zásluhou upravila.

Co se týče technického provedení, přesedlala jsem na jiný vkladač souborů, který by měl být responzivní pro mobilní telefony. Navíc je zde možnost otevřít si dokument na celou obrazovku (pravý horní roh). Postupně ho doplním ke všem kapitolám.

Přeji příjemné čtení!

Kapitola III

Vladimír Korir, velitel Bílé jízdy nikelského kraje, netrpělivě poklepával nehty o dřevěnou desku stolu ve své pracovně. Zaslechl blížící se kroky a s každým dalším zaklapáním podpatku byl netrpělivější. Podle vlastního uvážení měl proč.

Ozvalo se zaťukání a Vladimír zabručel, čímž pozval osobu za dveřmi dále. „Už se objevily nějaké zprávy o Soumarovi a jeho oddílu?“ vypálil, sotva do místnosti vstoupil jeho pobočník Bent, který sebou překvapeně trhl. Přesně ohledně vyřčeného problému nesl zprávy.

„Jsou,“ odvětil. „Jak víte…“

„Vím,“ přerušil jej rázně velitel. „Ušetři mě laskavě papouškování věcí, které vím, a povídej k věci. Zaslechl jsem to dunění kopyt. Z okna jsem zahlédl posla, kterého jsi vyslal na prošetření zmizení Soumara a té jeho bandy. Ano, říkám zmizení, protože jejich poslední hlášení odeslané z Doliní je staré tři dny. O jejich pobytu v té vísce víme jen to, že dostali podnět na nějakou čarodějnici, kterou se rozhodli vyslechnout. Dál nevíme ani ťuk.“

Bent trpělivě stál a čekal, až jeho nadřízený přednese informace, které před chvílí odmítl vyslechnout, protože jejich opakování prý bylo zbytečné. „Ano, jistě. Promiňte, pane. Posel se vrátil s opravdu podivnými zprávami. Kapitán Soumar a jeho muži byli nalezeni v lese nedaleko Doliní. Mrtví.“

Vladimír vystřelil do stoje, div nepovalil těžkou židli, která se ohroženě zhoupla. „Prosím?! Soumar? Ten Soumar?! Mrtvý?!“

Pobočník kývl a teatrálního výstupu si nevšímal. „I jeho muži. Příčinou smrti bylo nějaké kouzlo, kromě jednoho tedy. Poručík Torim vykrvácel o kousek dál, ze sedla jej vyhodila větev a srazil si vaz, poblíž ostatních mužů ležel pošlý valach…“

„Magií?“ podivil se velitel, přesto si dal pozor, aby byl tiše. Taková informace by vyřčena znenadání mohla působit pořádný poprask.

„Samozřejmě jsem posla důrazně obeznámil s následky, které by mohly nastat, kdyby informaci vypustil. Bude držet jazyk za zuby. Co se týče Soumarova úmrtí, jsem též zmaten, protože,“ ztišil hlas, „okolo vojáků nalezli roztříštěné kusy jejich amuletů.“

Vladimír vyvalil oči a podvědomě položil ruku na svůj vlastní přívěsek. Tahle hračička měla všechny vojáky Bílé jízdy ochránit před kouzly. Právě díky nim mohli bezpečně lovit čarodějníky, kteří se potulovali po světě.

Bylo známo, že existuje i několik velkých mágů, kteří dokázali bílý kámen zničit. Ti byli loveni primárně a velitel si byl jist, že jich zbývalo tak pět na celém známém světě a raději se skrývali. Ani ho nenapadlo, že by se někdo takový mohl objevit tak blízko krajskému městu Nikelu.

„To není vše,“ pokračoval Bent. „Tentokrát se však jedná o informace pro nás uklidňující. Poslovi se podařilo zkontaktovat pana Kirena, kterého jsme měli v oblasti nasazeného jako špiona. Pan Kiren velmi dopodrobna popsal obě čarodějky. Ano, byly dvě. Kreslíř už vyhotovuje jejich portréty dle popisu. Jmenují se prý Lena a Miyaren. Ta druhá je původně vesnická dívka a neoplývá ničím zajímavým. První však vzbuzuje podezření… Když pomineme ty rozbité amulety…“

Vladimír se usadil a promnul si kořen nosu. „Nenapínej mě a mluv.“

„Jistě. Bosorka je celkem vysoká a má hbitou štíhlou postavu. Nebyla místní a zdráhala se vyprávět o své minulosti. Prý cestovala s postarším vysokým mužem, i on byl na svůj věk šlachovitý a mladě vystupující. Rozhodně ne někdo, komu by uprostřed dřepu rupla záda.“

„Chápu, kam tím míříš, ale na světě je hodně mladých kuřat, co hledají dobrodružství ve světě po boku staršího mentora. Tohle nejsou žádné důkazy. Jistě, podoba tam je…“

„Je to čarodějnice a hned věděla, co dělat, když na ně přišli.“

„Máš pravdu, jistota je jistota. Opatrně vydej rozkazy, podej jen nezbytně nutné informace. A pracuj co nejrychleji. Mohou být už dávno za horami.“

Pobočník zavrtěl hlavou. „Pochybuji. Podle výpovědi místa činu víme, že jedna z nich utrpěla zranění dolní končetiny. Spadl na ni kůň.“

„Výborně. Až budou vydány rozkazy Jízdě, vydej se do archivu, kde nakážeš knihovníkům, aby prošli záznamy obyvatel Mernu. A ještě poslední věc. Na místo činu pošli někoho z oddělení psychometrie.“

Otevřela oči a jako první ji zasáhla bolest vystřelující z nohy a ramene. Zdravou rukou se podepřela, aby se posadila, jenže se jí zamotala hlava a dívka žuchla zpátky do peřin.

Pravda. Ležela na měkké posteli. Nevzpomínala si, že by na ní usínala. Vzpomínky se vrátily vzápětí. Lena vystřelila do sedu a zase si lehla. „Hrome, já se musela praštit do hlavy.“

Zamrkala. Její hlas připomínal skřehotání ježibaby. Měla vyprahlé hrdlo.

„Voda leží na stole u postele. Podám ti ji, jen si už prosím tě sama nesedej.“ V zorném poli se objevil Redar se sklenicí čiré tekutiny. Starostlivě plavovlásku podepřel a pomohl jí se nadzvednout. „Nehltej, nebo se pozvracíš.“

Poslechla ho a svlažila rty a ústa. Ačkoliv by do sebe nejraději převrátila celý džbán, odtáhla se od životodárné dobroty a znovu ulehla. „Redare, co se stalo? Ach, kde je Miyaren?!“ Tentokrát prudký pohyb způsobil velkou závrať a dívka se spěšně vyklonila z postele, aby obsah žaludku vyhodila na podlahu a nikoliv do čistého povlečení.

„Pro všechno na světě, Leno. Tohle není poprvé, co jsi takhle raněná, a přesto ses ještě nepoučila. Zůstaň už ležet, nebo tě k té matraci přivážu. Jsi jako na drogách… Miyaren je v pořádku, už druhý den při vědomí. Ale ty jsi po operaci a zotavuješ se jak z ní, tak z otřesu mozku.“ S povzdechnutím přešel k oknu a otevřel jej. „Kdybychom neznali Ninu, neměla bys teď nohu, víš to?“

„Ale no tak, Redare, nepřeháněj.“ Do místnosti vstoupila drobná, pobledlá a zvláštně hezká žena. Vlasy měla skoro bílé a oči nelidsky modré. Vypadala zkrátka jako víla… a víla to také byla. Tedy poloviční, opravila se Lena. Ninin otec byl člověk, po němž zdědila silný hlas, který se k jejímu vzhledu vůbec nehodil. „Nohu jsem vůbec nechtěla amputovat. Lenička je zdravá laňka, do tří dnů si dolíže rány. Operace proběhla úspěšně, ale byla pro mě velmi vysilující, neboť mi v použití magie bránila tvoje krev. Objevila jsem v ní nějakou cizorodou látku, která působila jako rušička.“

„Ten prevít,“ vzpomínala plavovláska a odkašlala si, snažíc se zbavit hořké pachuti v ústech, „mě zasáhl šipkou, která byla pomazaná nějakým usměrňování rušícím jedem. Nedovolila mi používat zaklínadla. Jako kdyby mě od magie odtrhla… Vlastně… Jak jsem na tom teď?“

„Protijed ti koluje žilami a bojuje se zbytky jedu. Potrvá to ještě pár dní, ale nakonec se zotavíš. Teď ti Redar pomůže se postavit a půjdete na vzduch, já zatím vytřu tohle,“ usmála se na ni vlídně víla. „Tady máš, tuhle pilulku spolkni, měla by ti uklidnit žaludek a centrum rovnováhy. Buď opatrná, byla jsi mimo skoro čtyři dny.“

Ninina chaloupka stála uprostřed hustého lesa daleko od ostatních vesnic. Nina zkrátka neměla ráda společnost velkého množství lidí a vítala u sebe jen známé nebo osoby potřebující léčitelskou pomoc.

„Když vypuknul ten humbuk, krve by se ve mně nedořezal,“ vyprávěl Redar a posadil se na lavičku na verandě. „Viděl jsem jen vás dvě, jak jste naskočily na koně a pádily pryč. Chtěl jsem vám pomoci, aspoň jednoho Bílého sestřelit nějakým kouzlem nebo aspoň kamenem, jenže jsem byl moc daleko a dav mě k vám nepustil. Proto jsem se snažil vymotat zpět k Sonině chalupě, kde jsem naskočil na Sama a vyjel za vámi. Když jsem dojel na místo, nevěřil jsem vlastním očím. To, co jsem viděl, mi málem vzalo dech…“

Už z dálky zaslechl výkřiky a ucítil spáleninu. Pobídl koně, a teprve když zahlédl zdroj toho všeho, nevědomky zpomalil, dokud hnědák nezastavil úplně. Redar několik okamžiků nezvládl nic jiného než kulit oči.

Miyaren klečela na zemi, hledíc vyděšeně před sebe, obličej, vlasy i šaty umazané od krve. Celá se třásla, pravděpodobně si ani nevšimla, že někdo přijel. Byla v šoku. Pětice těžce popálených mužů ve stejnokroji Bílých ležela různě poházená po zemi, některým z nich chyběly končetiny, které čaroděj zahlédl všude možně.

Hbitě seskočil ze sedla a přikleknul si k rusovlasé dívce. „Dítě, jsi v pořádku?“ zamával jí dlaní před očima. „Co se tu stalo a kde je Lena?“

Miyaren sebou trhla a nepřítomně se na něj otočila. Nepromluvila.

Redarovi bylo jasné, že v tomhle stavu z ní nic nedostane. Něžně ji pohladil po vlasech a zašeptal zaklínadlo. Dívce spadla víčka a tělo se uvolnilo. Muž ji jemně zachytil a položil na zem.

Teprve pak si všiml Leny, zaklíněné pod mrtvým koněm. Nehýbala se. V napětí se přesunul ke své svěřence a přiložil jí čepel vlastní dýky pod nos. Na kovu se srazila pára a Redar si oddychl, alespoň z poloviny. Hned se zase zamračil. Plavovláska měla rozříznuté pásky kazajky, roztrhnutou košili a odhalená prsa.

Když Lenu vytáhl, zahalil vlastním pláštěm a položil vedle Miyaren, postavil se a pohrdavě se rozhlédl po mrtvých mužích. „Měli jste dopadnout hůř.“

„Byla to Miyaren.“

„Prosím?“

Lena si pohrávala s holí, kterou jí zapůjčila Nina. „To ona je zabila. Nevím jak, ale udělala to. Já… nepamatuju si toho moc. Jediné, co se ve mně ozývá, je čirá zloba planoucí v jejích čích. Čirá nenávist. Víc si nevybavuji. Přišla jsem o vědomí.“

„Toho jsem se bál… Tohle se už stalo při Velké očistě…“

„Redare, prosím, řeknu jí to sama.“ Miyaren vystoupila na verandu a zůstala stát před dvojicí. Nejprve se však zdrženlivě usmála. „Jsem ráda, že jsi v pořádku.“

Lena zmateně zamrkala, načež její pohled opět zvážněl. „I já. Miyaren, jestli to souvisí s Velkou očistou, nemusíš mi nic říkat,“ vrtěla hlavou. „Nikdy jsem tě o tom nenutila mluvit. Nemusíš teď.“

„Musím nesouhlasit.“ Ze dveří vykoukla Ninina hlava. „Čekala jsem, kdy na tohle téma přijde řeč. Pojďte dovnitř. Bude lepší, když se všichni posadíte.“

Světnici provoněla bílá káva. Nina každému nalila misku a usadila se. Chvilku se zdálo, že si srovnává myšlenky. Nerada začínala od prostředka.

„Magie je starodávná síla,“ spustila. „Nalézáme ji všude, proudí živou i neživou přírodou, každou bytostí, každým nerostem. Jak moc dobře víme, někteří jedinci se rodí s nadáním tuto sílu usměrňovat. Mágové, čarodějové, vědmy… říká se jim všelijak. Pílí a získáváním vědomostí se vypracovávají, stávají se lepšími a lepšími. Energii na usměrňování získáváme díky jejímu rozdělení na živly, které jsou okolo nás zastoupené. Voda, oheň, vzduch, země a konečně duch, pátý element, který udržuje vše v rovnováze.“ Odpočítala elementy na prstech a její oči přejely k Miyaren. „U každého živlu existuje jakási obtížnost čerpání. Voda představuje nejpřijatelnější zdroj, avšak jde o delší proces. Oheň je zdrojem rychlým, který se těžko ovládá. Ze vzduchu čerpáme po opravdu malých dávkách, neboť je velmi řídký. Země je zase příliš tvrdá a energie se z ní doluje těžce. Ideálním zdrojem, alespoň z pohledu čerpání, je duch. Duše každého z nás je velmi rychlým a vyrovnaným zdrojem, avšak čerpání vlastní energie nás unavuje a může zabít spolehlivěji než ostatní elementy.

A tady se konečně dostáváme k jádru věci. Existují jedinci, jejichž duše dokáže vyvářet nekonečné množství pátého elementu. V odborné terminologii jim říkáme Zřídla. Tito jednotlivci se vyskytují velmi řídce a je pro ně velmi těžké tu divokou energii, kterou mají v sobě, ovládnout. Dokáží ji jen potlačit, skrýt v sobě. K tomu jim může pomoci i kouzlo připojené k nějakému předmětu, který mají vždy u sebe. To dokáže odolat i spouštěcím mechanizmům jako hněv nebo strach.“

Miyaren se kousla do rtu a její modré oči se urputně věnovaly letům na desce dubového stolu. „Od malička jsem měla řetízek s kamínkem. Byl to růženín, který mi nechala v kolíbce matka. Při velké očistě jsem… o něj přišla a tam… se ta energie uvolnila poprvé. Když mě Redar našel, odnesl mě sem k Nině. Ta mi opatřila nový přívěsek, ale ten se ztratil při pádu z koně…“ Zalovila si pod košilí a v denním světle procházejícím oknem se zaleskl vyleštěný žulový kamínek vpletený do cínu a přivázaný na kůži. „Tohle je můj třetí ochranný přívěsek.“

Nina pokrčila rameny. „Nu co, s upevňováním vlády našeho dobrotivého krále se mi do rukou nedostávají tak dobré materiály jako před tím,“ frkla, komentujíc svůj výtvor.

Lena upřeně hleděla na hladinu melty, z níž se kouřilo. Všechny tyhle věci znala z hodin teorie, které probíhaly v její rodné vesnici, než byla zničena. Nyní se však z výkladu stala praxe. „Takže Miyaren je Zřídlo?“

Rusovlásku bodlo v srdci. Doufala, že tohle pojmenování nikdy od Leny neuslyší. Další slova ji však zahřála u srdce.

„Tak ať,“ trhla starší dívka neurčitě hlavou. Nehodlala se nějak zabývat faktem, že jí nikdo nic neřekl. Doteď s ní tyto informace neměly co dočinění a chápala, že se dívka nechtěla vracet k odporné minulosti. Oříškové duhovky vyhledaly kamarádku a věnovaly jí hřejivý pohled. „Ať tak nebo tak, jsi přeci pořád Miyaren. Nikdo si nevybírá, jak se narodí. Jsi jako moje sestra a já budu tvojí oporou, i kdyby se měl celý svět zbláznit.“

Miyaren popotáhla a na víčkách se jí usadily slzy. Bez varování se vrhla Leně kolem krku, div nerozlila vše, co bylo na stole, i se zesláblou plavovláskou.

„Uf,“ vyhrknul Redar. „Ještě, že je stůl tak masivní, jináč by shodila i ten!“

Nina se usmála a zvedla se. „Přinesu oběd.“

Redar se vrtěl na peci a mrmlal ze spaní. Víly, jak bylo známo, se vyžívaly ve vegetariánství, a jemu chyběla několikadenní dávka masa. Na cestách měl alespoň sušené hovězí, ale jakmile ho vytáhl před lesní žínkou, probodla ho pohledem, který by vyděsil i kdejakého hejkala.

Tiché ťapání proto zaslechl o to dříve. Pomalu otevřel oči a málem vyletěl zpod deky, když před sebou spatřil něco mrňavého s chundelatým ocáskem. Ve světnici se rázem rozsvítilo a k peci přiběhla Nina. Z tvorečka se vyklubala veverka, která hned vyběhla víle na rameno a zapískala jí něco do ucha.

Redar chtěl utrousit něco o mluvících hlodavcích, ačkoliv věděl, že má víla schopnost porozumění zvířatům, avšak zarazil se, spatřiv bělovlásčin zamračený výraz. „Co se stalo?“

Nina stiskla ruce v pěst. „Je to tady,“ hlesla. „Velitel nikelské Bílé jízdy se dozvěděl o situaci v Doliní. Hledají se dvě dívky, se stoprocentní pravděpodobností čarodějky. Dokonce znají i jejich podobu.“

Další kapitoly

ichi

Jsem celkem průměrná vysokoškolská studentka s celkem průměrným počtem načtených hen… chci říct mang, která se, jak již tradice praví, věnuje většinou čemukoliv, hlavně ne učení. Ráda kreslím, zpívám, vařím a ze všeho nejraději píšu. Svůj volný čas však nejvíce trávím koníčkem, jenž přináší slasti i strasti, totiž textovými RPG. Jo… A jsem hrozný kočkomil. :3

Mohlo by se vám líbit...

2 komentáře

  1. Laya Mei napsal:

    Hm, vyzerá to zaujímavo. Páči sa mi tvoj štýl písania. Myslím, že sa zájdem na Pomstu čarodejky ešte pozrieť 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *